Mechanismus relaxačního účinku b2-sympatomimetik
spočívá v jejich vazbě na b2-receptory, které jsou spřažené s
G-proteinem, v jejich aktivaci a následné aktivaci adenylátcyklázy. Aktivace
adenylátcyklázy vede ke snížení volných Ca2+ iontů v cytoplazmě a ke
snížení fosforylace kinázy lehkých řetězců myozinu (MLCK - myosin light chain
kinase). Tím se zkracuje kontrakce sarkomer a snižuje se frekvence kontrakcí
(obr. 4.3-1). Aktivací b2-receptorů trofoblastu b2-sympatomimetiky
se zvyšuje produkce progesteronu (fyziologického tokolytika).
Při kontinuálním podávání b2-sympatomimetik
dochází k desenzibilizaci b2-adrenergních receptorů (tachyfylaxe) a
ke snížení účinku těchto tokolytik. Jejich účinek lze prodloužit intermitentním
podáváním glukokortikoidů. Glukokortikoidy stimulují syntézu
receptor-specifické m-RNA, a tím i syntézu b2-adrenergních receptorů, čímž brání
řízenému úbytku (down-regulation) receptorů. Zpětnovazebná reakce (rebound
phenomenon) po náhlém vysazení léčby b2-sympatomimetiky se může projevit např.
sinusovou bradykardií, která je následkem částečné b1-sympatomimetické
aktivity b2-sympatomimetik (obr. 4.3-2).
Nejčastěji užívaná b2-sympatomimetika
a jejich dávkovací schémata
Tokolytická léčba se zahajuje zpravidla
intravenózním podáním b2-sympatomimetik s cílem buď zcela
potlačit kontrakční děložní činnost (totální tokolýza), nebo ji redukovat
(parciální tokolýza). Po dosažení zástavy kontrakcí se ponechá nejnižší účinná
infuzní dávka po dobu následujících 12 hodin. Podmínkou infuzní léčby je
pečlivé monitorování nežádoucích účinků b2-sympatomimetických léčiv. Vyskytnou-li
se nežádoucí účinky, je nezbytné neprodleně redukovat infuzní dávku. Perorální
podávání b2-sympatomimetik se zahajuje cca 30 minut před ukončením infúzní terapie dle
dávkovacích protokolů.
Tab. 4.3-3. Dávkování nejèastìji uívaných b2-sympatomimetik
Tab. 4.3-4. Neádoucí úèinky a komplikace podávání b2-sympatomimetik
Těhotenství zvyšuje riziko vzniku
plicního edému, protože se zvyšuje intravaskulární objem (těhotenská
vazodilatace), klesá viskozita krve, zvyšuje se srdeční frekvence, klesá
onkotický tlak, zvyšuje se plicní kapilární permeabilita, dochází k
intrapartálním přesunům tekutin.
Beta2-sympatomimetika mají na vznik
plicního edému přidružený účinek, protože vyvolávají další expanzi
intravaskulárního objemu, snižují periferní cévní rezistenci, snižují
plazmatický onkotický tlak, a tím i viskozitu krve, částečnou aktivací b1-adrenergních receptorů
zvyšují srdeční frekvenci, ještě více zvyšují permeabilitu plicního krevního
řečiště, vyvolávají hypokalémii.
Kardiální rizikové faktory podávání b2-sympatomimetik:
- skryté kardiovaskulární onemocnění,
- tachykardie těhotné (více než 130 tepů/min),
-
hyperhydratace (např. prehydratace krystaloidy před neuroaxiální
anestezií),
- infúzní podávání tokolytik po dobu delší než 24 h,
- amnionitida (zvýšení kapilární permeability),
- vícečetné těhotenství (overload syndrome).
Lékové
interakce
Beta2-sympatomimetika mohou
ovlivňovat účinek perorálních antidiabetik a inzulinu. Jejich účinek
antagonizuje podání b-blokátorů.
Současné podávání kortikosteroidů, theofylinu nebo diuretik zvyšuje riziko
vzniku hypokalémie. Současné podávání inhibitorů MAO nebo tricyklických antidepresiv může vést k
hypertenzní krizi.