
První dvě Češky dosáhly aprobace již v roce 1880, ovšem mimo území Rakouska-Uherska, kde ženské studium na vysokých školách, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, nebylo ještě otevřeno. Anna Bayerová (1852-l924) a Bohuslava Kecková (1854-1911) studovaly ve Švýcarsku, kde obě studium úspěšně dokončily. Ještě před nimi absolvovalo studium 21 žen. Z toho 7 z Ruska, 4 z Ameriky, 4 z Velké Británie, 2 ze Švýcarska a po jedné z Bulharska, Polska, Srbska a Uher. Vůbec první ženou, která řádně vystudovala lékařství a dosáhla promoce, byla Elisabeth Blackwellová, která promovala v lednu 1849 ve státě New York. Že šlo tehdy o událost naprosto výjimečnou, dokazuje fakt, že další žena promovala až po 18 letech. Byla to N. Suslovová v Curychu v roce 1867.
K tomu, aby diplom platil na území Rakousko-Uherska a umožňoval tak otevření vlastní praxe, jej bylo třeba nostrifikovat. A to se ukázalo být, přes všechny žádosti na ministerstvo kultu a vyučování a dokonce k soudnímu dvoru ve Vídni, v tehdejším Rakousko-Uhersku nerealizovatelné. Nepřátelský postoj k možnosti vzdělání žen zaujímala i naprostá většina členů lékařské fakulty.
Anna Bayerová řešila situaci tím, že odešla do Bavorska, kde se jí podařilo získat povolení k provozování praxe. V roce 1891 byl z podnětu vídenského dermatologa I. Neumanna zřízen v Bosně a Hercegovině úřad státní lékařky. Tato instituce měla napomoci zlepšit zdravotní poměry zejména u muslimské části obyvatel země. Ženy - muslimky totiž odmítaly pomoc lékařů - mužů. Na místo první úřední lékařky byla navržena právě Bayerová. Odjela do Bosny a byla zde na rozkaz ministra Kallaye skvěle uvítána. Působila v Dolní Tuzle a Sarajevu, ale brzy na ní dolehly těžkosti způsobené místními poměry, podnebím i konflikty s místními úředníky. Bayerová se po roce místa sama vzdala "z rodinných a zdravotních důvodů". Po jejím odchodu vypsala zemská vláda nový konkurs, jehož výsledkem bylo přidělení Bohuslavy Keckové do Mostaru, hlavního města Hercegoviny. Přijela sem v lednu 1893 a zůstala zde prakticky až do roku 1911, kdy zemřela.
Kecková musela zpočátku těžce bojovat s nedůvěrou a předsudky. Ženské obyvatelstvo, "zvláště pak Turkyně zpočátku mě samé, jakož i mým receptům s nedůvěrou vstříc přicházely a mým nařízením se velice nerady, anebo vůbec nepodrobovaly", dozvídáme se z dopisů, které se dochovaly ve Zdravotnickém muzeu. Dopisy obsahují i řadu cenných údajů o tamním muslimském obyvatelstvu a jeho rodinném životě, způsobu bydlení, oblékání a stravování, zvycích i náboženských představách. Svým jednáním a především léčebnými výsledky si doktorka Kecková u místního obyvatelstva postupně získala důvěru. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že doktorce Keckové svěřil léčení své mladé ženy i muslimský církevní hodnostář Mufti Ali effendi Džabiči.
Lékařskou problematiku zpracovávala ve formě pravidelných výročních zpráv. Zdravotní stav obyvatelstva, zvláště žen, nejlépe naznačuje statistika z výroční zprávy za rok 1899. Z celkem 1127 nemocných, které v tomto roce ošetřovala, připadalo 202 případů na choroby pohlavních orgánů, 144 zažívacích orgánů, 86 dýchacích orgánů, 54 kožních onemocnění, 42 infekčních nemocí, 39 případů syfilidy, následovaly nemoci močového ústrojí, skrofulosa, tuberkulosa, rachitis a další. Jak sama Kecková píše v jednom z dopisů: "Jaký rozsah zde mají rozličné nemoci ženské, zvěděla jsem teprve časem, když jsem si byla získala přátelskou důvěru zdejších žen, zvláště mohamedánek."
V posledních letech onemocněla Kecková cukrovkou a jezdívala se léčit do Čech. V roce 1911 zde zemřela.
První ženou, která získala diplom na pražské lékařské fakultě, byla až Anna Honzáková (1875-1940). Jejím předchůdkyním se nepodařilo ani nostrifikovat diplomy získané na zahraničních univerzitách. Doba se však přece jenom měnila. Rigidní postoj lékařské fakulty však přetrvával i v roce 1895, kdy Honzáková začala studovat. Nelibost vyjádřil i Spolek českých mediků. Nepřátelský postoj k možnosti řádného ženského studia neprojevili pouze tři profesoři - Maydl, Janovský a Reinsberg - a to nestačilo.
Honzáková proto začala studium jako hospitantka na pražské německé univerzitě. Teprve po dvou letech mohla přestoupit na českou fakultu. Nebylo jednoduché překonat averzi a nevlídné přijetí a dosáhnout u profesorů i kolegů změny odmítavého stanoviska. Po dalších dvou letech Honzákovou a její dvě kolegyně vybídl dvorní rada Bělohoubek, aby si vyžádaly audienci přímo u ministra vyučování ve Vídni. Přijal je sekční šéf dr. Hartel, muž osvícený a pokrokový, který jim slíbil všemožnou podporu. Svůj slib splnil rok na to, když sám již byl ministrem.
15. září 1900 byl vydán výnos, kterým se připouštěly ženy k řádnému studiu lékařství a dosavadním hospitantkám se povolovalo započítat odposlouchané přednášky a cvičení do řádného studia. Tak mohla být Anna Honzáková 17.března l902 po úspěšném složení všech zkoušek v aule Karolina promována jako první žena na doktora veškerého lékařství.
Honzáková nastoupila jako elévka na chirurgickou kliniku u profesora Maydla, ale předčasná Maydlova smrt ji donutila na vědeckou kariéru rezignovat. V roce 1905 si otevřela v Praze soukromou ordinaci, kde pak pracovala jako ženská lékařka 35 let. Mezi její pacientky patřila i E. Krásnohorská, J. Náprstková, H. Kvapilová a mnohé další.
V letech následujících po promoci první ženy na pražské lékařské fakultě se každým rokem k řádnému studiu hlásilo 6 - 10 posluchaček. Tak tomu bylo až do roku 1910/11, kdy jejich počet stoupl na 23. K radikálnímu zvýšení počtu žen studujících lékařství došlo v letech 1914/15, zřejmě v souvislosti s počátkem l. světové války. Tehdy se počet přehoupl přes stovku a čísla se pak již stále zvyšovala.
zdroj: ZdravCentra