strach, že nebudu mít děti

Dobrý den, paní magistro, je to poprvé , co se obracím o pomoc psychologa, ale nevím, kudy kam. Je mi 32 let, mám skvělého přítele, se kterým dostavujeme dům a se kterým bych si moc přála mít miminko. Já děti žádné nemám, přítel má dvanáctiletou dceru z předchozího manželství.Naše momentální situace není ideální, protože se vídáme díky stavbě a práci jen o víkendech, s přítelem nás dělí větší vzdálenost. Víc jak 2 roky se pokoušíme o miminko, máme všechna možná vyšetření, genetika, průchodnost, vše OK, u mě ale zjistili PCO, mám velmi dobré reakce na Clostilbegyt, ovulace probíhá, ale stejně se nezadařilo. Letos zjara jsem přišla o dobrou práci, docela jsem to špatně nesla, ale vzala jsem si z toho to pozitivní, že budu moci chodit po doktorech a podstoupit IVF, které jsem si z pracovní vytíženosti nemohla dovolit.Vlastně jsem si říkala, že je to fajn, že tak využiju ten klid a pohodu k otěhotnění. V červnu jsem podstoupila tedy IVF, nezadařilo se. Další IVF tedˇv září, těh. test poprvé v životě pozitivní,tolik jsem věřila ,ale pak přišly křeče a vše bylo pryč.A já se s tím nedokážu vyrovnat, bojím se, že zůstanu bez dětí, narušilo to i můj vztah s dcerou přítele, strašně mě trápí to, že nemůžu přítelovi dát dítě, cítím se, že jsem selhala jako žena. Neumím si vůbec představit, že bych neměla vlastní dítě.Mám velkou oporu v přítelovi, ale i on se teď už bojí dalšího pokusu, tak tomu chce nechat chvíli volný průněh s tím ,že když se nastěhujeme, budeme víc spolu a třeba se zadaří. Jenže s PCO ty šance mám malé, bez léků to asi už nepůjde, a já bych tolik chtěla jít do dalšího pokusu. Nedokážu nemyslet na mimi a zároveń mám totální apatii v hledání práce. Beru to jako životní prohru,vidím se s kočárkem a nedokážu se od toho odprostit. Strašně jsem si přála jít už na mateřskou. Snažím se učit angličtinu, cvičit, chodit ven , abych se rozptýlila, ale stačí pak potkat malé dítě a mám slzy v očích. Prosím, co myslíte, že mám zkusit, abych to překonala? Moc se trápím a bolí to ,že se mi nedaří otěhotnět. A mám velký strach ,že to nevýjde. Vždycky jsem byla velká optimistka, ale ty neúspěchy mě asi změnily, pořád sice věřím ,ale současně se bojím budoucnosti, jak to dopadne. Omlouvám se ,že jsem si Vám tady tak vylila srdíčko. Moc děkuji za vyslechnutí a za Váš názor.Hezký zbytek dne. Martina