můj syn

Pěkný den, chtěla jsem se zeptat, zda je můj syn vhodný pro psychologa, nevím si už rady. Má tři roky a je "zvláštní". Od malička byl strašně ubrečené miminko. Zdá se mi, že brečel celé první čtyři měsíce. Pak se uklidnil, ale ne nadlouho. Vždy jsem musela vyvynout veliké úsilí. U doktorů, cizích lidí, v cizím prostředí má velkou obavu. Nikde nechce být sám bez nás. V koutku musím vždy být za ním, nebo on zamnou, jinak je veliká scéna. Když jsme u zubaře neotevře pusu, krčí se do koutku a zubař mi nadává, že mám špatně vychované dítě. Přitom každý večer při čištění zubů poctivě trénujeme otvírání pusy před zubařem. Jenom ten zubař nám u toho chybí :o).Je hrozně vzdorovitý, paličatý. Když jsem byla týden na návštěvě u sestry, stále jsem ho měla u sebe. Na moji sestru se ani nepodíval, přitom je moc hodná, klidná...To bylo v podstatě se všemi členy její rodiny. Dlouho, opravdu dlouho mu trvá, než si někde zvykne. Příklad: Ráno přijede kamarádka autem pro mě a syna, že pojedeme do bazénu. V autě sedí ještě dvě její děti, Vašík (syn)se najednou zarazí a že ne, nechce si ani do toho auta sednout, nezná ho.Asi deset minut přemlouvání a nakonec jsem ho vzala a dala si ho naklín (seděli jsme spolu vzádu).Anebo, jdu na návštěvu ke známé, vašík se zarazí před bytem a půl hodiny stojí v předsíní, kňourá, že chce domů. Známá mu snáší hračky, bombony, nic nezabírá, asi po dvou hodinách už ale hraje s ní karty...Anebo jsem ho vzala sebou na krátké jednání, služebně...Vašík tam se leknul už snad ve dveřích a dělal scény, držel se futer a asi deset minut jsem něco krátce projednávala s ukňouraným dítětem v náručí celá upocená a zničená, nechtěl si sundat ani rukavice, natož bundu. Dnes jsme zkusili v Hypermarketu koutek s hlídáním. Chtěl tam, ale znovu scéna, že tam musím i já. Tak jsem tam zůstala. Naschromáždil si hračky kolem mě a potichu si hrál. Když pak jsme měli odejít, tak začala tak strašná scéna, která trvala až domů a uklidnila ho jenom studená sprcha (oblečeného).Bylo to utrpení, celou cestu šíleně řval byl nás kopal škrábal, sám si ublížoval...Já se snažila nereagovat, ale za dveřma bytu už jsem to nevydržela a dala jsem ho pod tu sprchu. Ta zabrala okamžitě a zabalen v dece mi v náručí tiše usnul. Bojím se moc, od září má nastoupit do školky, je to ještě půlrok, ale já se obávám toho velice. Nikdy nám ho nikdo nehlídal, babičky nefungují. Tak nevím, čekat na zázrak, anebo mám nějak jinak připravit své dítko na ten nástup. Chodíme už dva roky celkem pravidelně do MC, ale i tam je mi pořád v patách a pořád mě sleduje, zda tam jsem. Anebo má i období, kdy mě veme za ruku a musím i v centru, kde to zná velice dobře s ním chodit ke každé hračce. Mám ještě jednoho syna, tomu je už 17 a musím říct, že to bylo dítě za odměnu. Hodné poslušné, nevzdorovalo, chytré. Nikdy nedostal na zadek co ten chudáček Vašík. A stejně to nepomáhá. Poraďte...Co dělám špatně...