Milá paní magistro. Už delší dobu ...

Milá paní magistro. Už delší dobu uvažuji, že napíšu, ale vždy mě něco zastaví - připadá mi, že je můj "problém" ve srovnání s jinými příběhy nešťastných maminek v této poradně banální a že možná zavání až rouháním, ale jelikož mě to pořád dost trápí, tak to napíšu. Právě teď čekám druhé děťátko - okolo Nového roku. Prvnímu dítěti je přes 4 roky. Co mě trápí je to, že jsem chtěla mít mezi dětmi menší věkový rozdíl - jak kvůli nim samotným, tak i kvůli mně. Ale partner mě tehdy nevyslyšel. To, že nemáme ten klasický dvouletý odstup nebylo způsobeno zdravotními komplikacemi nebo nemožností otěhotnět, ale proto, že tenkrát on dřív další dítě nechtěl. Když vidím, jak dnes má většina maminek dvě děti, které třeba začaly až později než já a teď už jsou z toho nejnáročnějšího venku, tak mi je smutno. Skoro jako bych neprožívala to správné "těšení se", protože si pořád představuji, jaké by to bylo, kdyby už i to druhé bylo trošku větší. Partner se na miminko těší, já taky a moc, vztah máme hezký a já budu vděčná, když budou miminko i starší dítko zdravé, ale někde v koutku duše mě tato věc trápí. Je to normální, že když člověk něco strašně dlouho chce a pořád to nejde, tak když to konečně "dostane", tak už je nějak otupělý a netěší se tak, jak by měl, nebo je to jenom moje rozmazlenost?