Dobrý den paní doktorko, ráda bych ...

Dobrý den! Doslova přetiskuji odpověď č. 90: Pláč je jediný komunikační prostředek, který má dítě k dispozici - něco Vám chce říci. Třeba, že je mokré, pokakané, má hlad, je mu horko, je mu zima, je mu smutno, má strach, touží po polaskání, uklidnění, pochování. Je třeba, aby se rodiče naučili rozumět potřebám svého dítěte. Pan profesor Švejcar v knize Péče o dítě (doporučuji ke čtení, je nově vydána se současnými doporučeními - NUGA 2003) píše trochu archaickým slohem, že "...vjemy výživové se spojují s pocitem ochrany zaručené blízkostí osoby dítěti známé. Schází-li tyto smyslové vjemy, upadá dítě do strachu před opuštěností. Je to strach o život, který musí matka stále s něžností zaručovat, protože dítě se bez těchto kontaktů nemůže při životě udržet. I cucání dudlíku je ujišťuje, že se o ně někdo stará. Proto uklidňuje jeho pláč tak jako zahoupání kolébkou, přitisknutí na tělo, usmívající se lidská tvář, uklidňující hlas. To není rozmazlování. V této době je to životní potřeba, která musí být naplněna. Žádného mazlení pro dítě v prvních měsících života není dost. Pocit bezpečí, které dítě dostává, zůstává po celý život. Děti takto mazlené v prvním roce života si zachovávají pocit bezpečí v dalším životě. Podnikavost se smělostí je u nich nápadná ve srovnání s těmi, jimž se této citové podpory nedostalo." Nikdy nenechávejte kojence plakat, aniž byste zjistila, co Vám chce říci. Radujte se z toho, že dítě potřebuje Vaši intimní blízkost a užívejte si to. Než se nadějete, dítě vyroste a už Vás nebude tolik potřebovat. Bude se Vám po těch krásných chvílích stýskat (to už dávno zapomenete na únavu a nevyspání). Mé zkušenosti s ukládáním dcery ke spánku najdete v odpovědi 193.