Neustálé neshody s manželem

Dobrý den paní magistro, obracím se na Vás, ale možná to není dotaz spadající pod Vaši agendu... Budu se snažit stručně vylíčit náš problém. Je mi 30, manželovi taky, od 15let jsme spolu, 5let svoji. Máme 2letou holčičku a 4měsíčního chlapečka. Děti jsou vymodlené a vytoužené, krom jiných potratů jsme přišli o synka ve velmi pokročilém stádiu těhotenství. Já jsem diabetička na insulinové pumpě, takže to celkově není jednoduché. Prožili jsme spolu spoustu životních krizí - ať už tchánovu sebevraždu nebo několik klasických vztahových... Vždycky jsme ale byli naprosto bezvadný pár, všechno jsme spolu dokázali vyřešit, nehádali jsme se atd... Už po narození dcerky ale začly takřka bezdůvodné dohady, hádky, vrčím na manžela a připadám si jako vlčice chránící děti před vlkem. Přitom manžel mi neuvěřitelně pomáhá, miluje děti, kdyby mohl kojit, kojil by... Mám pocit, že už jsme tak daleko, že spolu prostě neumíme normálně mluvit. Večer, kdy by to bylo možné, manžel většinou usne u televize a já se cítím ještě víc mizerně. Mám pocit, že je to prostě potřeba mít kromě úžasného otce svých dětí taky onoho partnera, kterým mi manžel kdysi býval. Asi se setkáváte spíš s obráceným problémem - kdy takové pocity má po narození dětí muž, ale prostě to tak mám... Jsem s ním šťastná v okamžiku, kdy jsme rodina - tj. všichni 4 - třeba někde na výletě, ale ve dvou to prostě není ono. Mohla byste mi prosím naznačit, jak bychom měli postupovat, abychom se zase vrátili jakž takž do těch krásných dob? Zjistila jsem, že se před manželem dokonce fyzicky stydím, nemilujeme se, nemazlíme - prostě jsme se hrozně odcizili... Včera věc vyvrcholila tím, že jsem padla se 40st horečkou a prosila manžela, aby zůstal večer doma - měl domluvenou schůzku s kamarádem. Všechno mě bolelo a nemohla jsem ani udržet synka při uspávání... Odvětil, že kdyby to bylo opačně, byl by rád, kdybych šla ven, že by mi to neupíral... Strašně se mě tahle sobeckost dotkla a fakt už mám pocit, že s tím nedokážu žít :o( Doufám, že Vám můj problém nepřipadá malicherný, opravdu jsem docela silný člověk, ale tohle mě dost ubíjí... Omlouvám se za zmatečné formulace, mám málo času a na duši toho je tolik. Je těžké celou situaci popsat v několika větách... Děkuji předem za Vaši pomoc a děkuji i za ostatní maminky, kterým tu pomáháte :o) Venda