Nechce tatínka

Vážená paní Magistro, mám neuvěřitelné štěstí. Mám skvělého manžela - hodného, milého, zábavného, přitažlivého. Dvouletou dcerušku, která je doslova andílek - nádherná, chytrá, dělá legraci, šikovná, poslušná, nezlobí, je přemýšlivá atd. Vychováváme ji láskou, přes plenu na zadečku dostala jen při úprku na silnici, jinak to nikdy nebylo potřeba, ale není rozmazlená. Zkrátka máme štěstí. Nicméně mi poslední dobou dělá starost, jak odmítá svého tatínka. Manžel pracuje od osmi do čtyř, někdy chodí domů dřív, někdy později, víkendy máme volné a trávíme je všichni spolu. Manžel se opravdu snaží, dělá s ní legraci, ona se tomu směje, od malinka ji se mnou přebaluje, koupe, není na ni úzkostný, nekřičí... prostě mi připadá, že takový táta je snem každého dítěte. Ale dcera ho bezdůvodně odmítá, nemůže jí pohladit, aniž by se od ní ozvalo zlobné NEEE. Když je s ním venku sama, chová se úplně jinak - dokonce ho, jak jsem viděla na záznamech z videokamery i mi vyprávěli společní přátelé a rodina, chodí sama hladit a pusinkovat. Ale jakmile jsem u toho já, nejenže se nesmí dotknout dcery, ale ta stejně reaguje, i když se manžel dotkne mě. Nesmí mi dát ani ruku na rameno, natož mě obejmout. To začne plakat. Nevím, jestli zda to prostě není jen nějaká její vývojová etapa, ale dneska mi bylo vyloženě manžela líto, když malá řekla něco legračního a on ji chtěl v návalu lásky pohladit... a zase to její vzteklé NE a začala kňourat MAMINKOOO MAMINKOOO. Jsem teď ve třicátém týdnu těhotenství a brzo bude potřeba, aby zvládala být v mé přítomnosti opečovávána tatínkem. Sami to zvládnou v pohodě, ale když jsem v bytě já, je zle... Děkuji, přeji hezký den.